3.3 Evoluce čili vývoj

Cílem aktivity je hlubší pochopení biologické evoluce a jejích principů, seznámení s konkrétními příklady evolučního působení a konkretizace a osvětlení abstraktních pojmů spjatých s evoluční biologií.

Evoluce je jednou z nejdůležitějších zákonitostí živé přírody, nicméně představu o tom, na jakých principech skutečně funguje, má nemnoho lidí. Na klasických a širší veřejnosti známějších příkladech z živočišné říše se však tyto principy dají úspěšně ilustrovat. Během programu osvětlíme nejdůležitější pojmy spjaté s evoluční teorií, jako jsou darwinismus, přírodní výběr, společný předek, strom života, tvrdý a měkký výběr, usměrňující, stabilizující a disruptivní výběr, pohlavní výběr, mutace, podobnost a příbuznost.

Přednáška, řízená diskuze.

Metody a formy

• Komunikace v mateřském jazyce je rozvíjena:
  • porozumění odbornému výkladu, rozšiřováním slovní zásoby.
• Kulturní povědomí a vyjádření je rozvíjeno:
  • obeznámením se s platnými principy evoluční teorie a náhledem na ně v různých částech světa.

Aktivita navazující na předchozí hru Evoluce rychloběhem; dotazová přednáška/řízená debata, kde přednášející/moderátor na známých příkladech z živočišné říše osvětluje zákonitosti biologické evoluce.

Aktivita se odehrává ve velkém sále. Předem připravíme počítač s prezentací a projektor, přes který budeme snímky promítat; je velmi užitečné, aby realizátor disponoval dálkovým ovládáním (prezentérem) s laserovým ukazovátkem, umožní mu to volně se procházet a nesedět za počítačem, ze kterého se pouští prezentace. Prostor před plátnem upravíme tak, že na zemi pokrytou kobercem rozmístíme sedací polštáře dle počtů žáků; pro realizátora je lepší, když bude během debat stát – bude mít daleko větší přehled nad žáky, navíc bude moci lépe využívat řeči těla k dynamickým změnám během diskuse. Podsedáky necháme žáky rozmístit tak, aby žáci viděli na plátno, kam se bude promítat obrázková prezentace. V případě neochoty žáků prosadíme jednovrstvý půlkruh okolo plátna (aby se neshlukovali žáci, kteří svým bavením nabourávají běh programu).

Uvádějící po předchozí odlehčené hře nastaví serióznější atmosféru s tím, že nyní se o evoluci budou všichni bavit poněkud vážněji. Nicméně to neznamená, že zavládne hustá atmosféra jako při zkoušení ve škole. Realizátor musí co nejotevřeněji komunikovat s žáky a neshazovat jakoukoli jejich myšlenku či představu o tématu, byť by byly velmi zkreslené. Zároveň se snaží pomocí návodných otázek směrovat kolektiv tam, kam v rámci programu potřebuje. Nejdříve se uvádějící obeznámí s kolektivním povědomím skupiny o fenoménu evoluce a přibližné hloubce znalostí žáků. Poté se vždy položením cílené otázky dostane k požadovanému jevu, který chce osvětlit, např. „Říká vám něco jméno Charles Darwin? Jsou si podobnější delfín a žralok, nebo delfín a slon? A kteří jsou si navzájem příbuznější? Proč má samec páva tak dlouhá ocasní pera, že mu překážejí v létání?“ atp. Společně s kolektivem se za pomoci známých příkladů věnuje nejdůležitějším principům evoluce. Je-li to jen trochu možné, odkazuje na již absolvovanou hru „Evoluce rychloběhem“.

Klíčovými pojmy, které je záhodno během aktivity osvětlit, jsou: Lamarckismus, darwinismus, společný předek, strom života, přirozený výběr, ekologický výběr, pohlavní výběr, reprodukce, kompetice, proměnlivost, dědičnost, tvrdý a měkký výběr, usměrňující, disruptivní a stabilizující výběr, mutace. Výklad těchto pojmů je k nalezení v metodické příloze.

Ze zkušenosti vyplynulo, že forma dotazování na známý příklad z přírody a jeho použití k následnému vysvětlení konkrétního principu evoluce je efektivnější než přednesení abstraktního jevu, u kterého je až následně předveden příklad. (Např. „Nedivili jste se někdy, proč jsou zejména samci ptáků tak pestře zbarvení, když díky tomu musejí být viditelní na míle daleko? Nebo jestli velkým jelenům jejich parohy už nepřekážejí? Jak je možné, že žralok a delfín jsou si navzájem tak podobní, ale přitom je delfín příbuznější slonovi a žralok rejnokovi? Jak je možné, že orel, kolibřík a pelikán mají každý zobák, ale přitom každý úplně jiný?“) Díky dialogové formě se u žáků rozvíjí komunikační dovednosti v mateřském jazyce, což je podpořeno seznámením s vícero odbornými pojmy z oboru evoluční biologie. Vzhledem k množství informací se u promítané prezentace lépe osvědčil spíše obrazový/fotografický doprovod než napsané klíčové pojmy, kterých si i s jejich významem žáci zapamatují jen několik nejdůležitějších (nejvíce zdůrazňovaných uvádějícím).

V závěru by uvádějící měl shrnout nejdůležitější poznatky a rovněž dodat, že v rámci programu se k evoluci přistupuje vědeckým způsobem. Evoluční teorie je platnou vědeckou teorií již přes 150 let (svými základními postuláty stále vychází z poznatků Charlese Darwina) a čím déle je na světě, tím více důkazů na její podporu bylo nalezeno. Souzní s ní poznatky mnoha dalších vědeckých oborů (paleontologie, genetiky, molekulární biologie a dalších) a její platnost uznávají i představitelé světových náboženství a církví. V minulosti v nábožensko-vědeckých procesech dal soud za pravdu zastáncům této teorie, oproti tomu hypotézu „inteligentního plánu“ (Intelligent Design, zkr. ID) odsoudil jako nevědeckou snahu podsouvat tzv. kreacionismus, který je jednoznačně záležitostí víry, nikoli vědy. Seznámením se s opačnými náhledy na problematiku se ovšem u žáků rozvíjí jejich kulturní povědomí.

Krom důvodů uvedených u aktivity „Evoluce rychloběhem“ je třeba dodat, že blok o evoluci je zařazen mj. proto, že člověk sám je jedním z výsledků procesu biologické evoluce a tento fakt nám sám o sobě pomůže jako jedno z pojítek ve vztahu člověka ke zvířatům. Zároveň jde o téma atraktivní, neboť i dnes je zejména v USA a dalších výrazně náboženských společnostech poměrně silný názorový proud, jenž evoluci a její principy stále popírá a evoluce je jedna z vědeckých teorií, které se dostává v soudobých médiích nejvíce pozornosti. Forma aktivity se v tomto případě sice více podobá klasické školní výuce, ale objem informací k předání a utvoření byť základního, ovšem nezkresleného obrazu o tom, jak současná věda chápe biologickou evoluci, moc jiných možností nedává.

Ze zkušenosti vyplynulo, že forma dotazování na známý příklad z přírody a jeho použití k následnému vysvětlení konkrétního principu evoluce je efektivnější než přednesení abstraktního jevu, u kterého je až následně předveden příklad. Vzhledem k množství informací se také lépe osvědčil spíše obrazový/fotografický doprovod, než napsané klíčové pojmy, kterých si i s jejich významem účastníci zapamatují jen několik.

Ke studiu problematiky lze využít např. následující literaturu:

• DARWIN, Charles. O pohlavním výběru. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1311-3.
• DARWIN, Charles. O vzniku druhů přírodním výběrem. Praha: Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1492-4.
• DAWKINS, Richard. Největší show pod Sluncem. Praha: Argo, Praha: Dokořán, 2011. ISBN 978-80-257-0410-3 (Argo), 978-80-7363-344-8 (Dokořán).
• FLEGR, Jaroslav. Evoluční biologie. Praha: Academia, 2018. ISBN 978-80-200-2796-2.
• FLEGR, Jaroslav, KAŇKOVÁ Š., LINDOVÁ J., SYNEK P.: Základy evoluční biologie. Scientia, 2017. ISBN 978-80-86960-72-2.
• ZRZAVÝ, Jan, BURDA, Hynek, STORCH, David, BEGALLOVÁ, Sabine a MIHULKA, Stanislav.: Jak se dělá evoluce. Praha: Argo, Praha: Dokořán, 2017. ISBN 978-80-257-2079-0 (Argo), 978-80-7363-763-7 (Dokořán).

Obsahové přílohy